ZPRÁVA O KRÁLI ŚUMAVY MI ÚPLNĚ PŘEVRÁTILA ŽIVOT                                                                                                             

Rozhovor s letos osmdesátiletou režisérkou Kristinou Vlachovou o FAMU v 60. letech, o Věře Chytilové, Milanu Kunderovi, Antichartě, tajných seminářích na kolejích, podivných osudech jejích polistopadových dokumentů i absenci studu napříč naší společností

Veronika Bendová

Kristino, Vy jste se narodila se jménem Jana Slánská. Jméno jste si změnila kvůli neblahé podobnosti s rodinou Rudolfa Slánského, ačkoliv s ním příbuzná nejste. Proč právě Kristina Vlachová?

Paní učitelka Hana Vlachová byla naše třídní na jedenáctiletce, tehdy totiž díky poválečné školské reformě gymnázia už neexistovala. Měla nás na dějepis a na ruštinu. Byla perfektní a spravedlivá a nebála se. Při hodině dějepisu řekla třeba: Komunističtí historici to vykládají takhle a buržoazní takhle… Nebyla jsem sama, kdo ji obdivoval. A když jsem se v osmnácti rozhodovala pro pseudonym, neváhala jsem ani chvilku. Později, když se dozvěděla, že ty filmy o zločinech komunismu v ČST pod jménem Vlachová jsou moje práce, napsala mi: „Jsem na Tebe hrdá!“ To bylo od ní moc hezké, že mi napsala. Aspoň já si toho považuju dodnes.

V roce 1966 jste začala pracovat jako scénáristka pro Filmové studio Barrandov a také dálkově studovat scenáristiku a dramaturgii na FAMU…

Jako scénáristka jsem ve FSB nebyla zaměstnaná nikdy. To bych – alespoň výhledově – musela být ochotná vstoupit do KSČ. Ve zvukovém oddělení jsem byla zaměstnaná jako inženýrka, původně jsem totiž absolvovala ČVUT, katedru Rádio-film-televize. A pak jsem dostala umístěnku do FSB, to bylo v roce 1966. Ale tam mě taky tahali do strany, tak jsem využila možnosti přejít do obrazové techniky ČST, kde to nebylo tak přísné jako na Barrandově. FAMU jsem nezačala studovat dálkově, ale jako denní studium (tenkrát zrovna čerstvě schválili zákon, který to umožňoval). Měla jsem ušetřeno trošičku peněz, tak jsem se rozhodla utnout jim drápky.

 Mezi vaše tehdejší pedagogy patřil např. i nedávno zesnulý Milan Kundera. Jaká atmosféra panovala v polovině 60. let na FAMU? A jaký byl Kundera učitel?

Atmosféra na FAMU byla výtečná, Kunderu jsme obdivovali, jeho přednášky hltali. V prvním ročníku nás začínalo osm. Samí studenti, které si osobně vybral sám docent Kundera: Vodňaruk (křestní jméno už nevím), Jirka Šik (syn ekonoma pražského jara Oty Šika), Karel Steigerwald, Alex Koenigsmark, Paľo Benca, Zdenička Sidonová, já a Saša Ivančová. (údajně dcerunka kádrováka z FS Koliba v Bratislavě). Dneska žije snad někde v cizině pod jménem Natálie Borodina). Vodňaruk zemřel jako první po operaci břicha, když vůbec nesměl pít, tak vypil celou láhev minerálky. Benca hned po prvním ročníku FAMU dostal dobré místo ve slovenské televizi, takže odešel a už nikdy jsme ho neviděli. Já jsem kamarádila se Zdenou Sidonovou, která byla úplně normální.  Jirka Šik a Saša Ivančová pro nás byli dětičky nomenklatury. Jestli nevíte, co to byla nomenklatura, poslechněte si na ČRo v Paměti národa mnohahodinový rozhovor Adama Drdy s bratrem Josefa Šika. Tak skvělý popis poměrů ve „věrchušce“ jste v životě neslyšeli. Dodatečně to může otevřít oči úplně každému. Mimo jiné se tam dozvíte i mnohé z toho, co se tenkrát před veřejností tajilo: jaké večírky se konaly v bohatém domě spisovatele Ladislav Fuchse, který v očích našich spolužáků vydatně konkuroval Milanu Kunderovi. Teprve teď začínám chápat, proč si někteří naši mladí spolužáci tenkrát začali připadat jako nadlidé. A ještě když se k tomu přidal alkohol… Semináře, na kterých se veřejně hodnotily naše práce, byly pak extrovní pochoutka. Žáci se snažili panu docentovi zavděčit tím, že se předháněli, kdo je větší misogyn. Např.: pan docent přečetl svým příjemným hlasem dva odstavce z mojí povídky a pak se spolužáků optal: „Tak co tomu říkáte?“ A nadčlověk ostře odpověděl: „Je to příšerný!“ Pan docent se podivil: „Vážně? Já jsem chtěl právě říct, že je to výborný.“ A tak to šlo pořád.

Nakonec jsem si domluvila s panem profesorem Klosem, že přejdu k němu na režii. Jenomže přijely tanky. Spadla klec. Docent Kundera napsal do Listů 8/1968 esej Český úděl, ve kterém hlásal „socialismus s lidskou tváři“. Na to ve Tváři 2/1969 ostře reagoval Václav Havel. Vyzýval k odporu, tvrdil, že možné je cokoliv (liberální demokracie). Jejich střetnutí bylo nejen ideologické, ale samozřejmě i sociální. Já byla tenkrát na straně Havla. Brzy na to byla Tvář zrušena (Jean-Gaspard Páleníček teď píše v Bubínku RR, že se tak stalo přispěním Kundery). To už jsem úplně zapomněla, ale dodatečně si vzpomínám, jaké zděšení to tenkrát vyvolalo u Pavla Šrota a Petra Kabeše… Byla to opravdu vážná věc.

To všechno bylo před více než padesáti lety. Ale nejzajímavější přišlo stejně až pak. Tenkrát totiž ještě nebylo jasné, kdo z nás osmi podepíše spolupráci. Kdo bude „nasazený“ na Kunderu. Kdo bude pracovat pro StB, kdo pro Stasi…

Byla jste mj. spoluautorkou scénáře filmu Věry Chytilové Hra o jablko. Dodnes je to docela odvážný, „ostrý“ film. Jak k jeho vzniku došlo?

U Hry o jablko jsem byla nejen spoluautorkou scénáře, ale hlavně autorkou námětu. Samozřejmě že jsem toužila jako filmařka odpovědět na některou z Kunderových Směšných lásek. Proč ne na Zlaté jablko věčné touhy? A proč ne rovnou Hrou o jablko? Námět filmu je o tom, že život nemůže být pořád jen nezávazná hra, protože – jak všichni víme, už od Malého prince – člověk je zodpovědný za to, co k sobě připoutal.

Jak se vám s Věrou Chytilovou spolupracovalo?

Báječně! Nejdřív jsem se jí bála. Všichni mi říkali, že mě úplně zničí. Že mi ukradne honorář. Že mi upře autorství. Ale opak byl pravdou.

Ovšem, uvědomte si tu situaci. Věra měla tenkrát dvě malinké děti, neboli měla za sebou dva porody, dva pobyty v porodnici, dvojí šestinedělí. A k tomu ještě stavěla nejkrásnější vilu v Troji – takže neměla na nic čas. Navíc už sedm let z politických důvodů netočila. Vždycky pak zdůrazňovala, že sama by v té době žádný scénář nenapsala. A jak je šťastná, že přesně to téma, o kterém snila, ji přistálo rovnou na stole. Tenkrát jsme ovšem ještě netušily, že náš scénář Hra o jablko bude na Barrandově nesčetněkrát zakázán. Takže se nám dostalo toho luxusu, že na něm budeme moci pracovat celkem pět let, že bude mít celkem sedm verzí, jednu lepší než druhou. Jeho premiéra v roce 1976 byla pak skutečně kulturní událostí roku.

Věra mi dokonce zcela vážně tvrdila, že Hra o jablko by mohla dostat Oskara. Tohohle filmu si kupodivu vážila víc než Sedmikrásek. Kritici psali, že „tentokrát Chytilová feministky zklamala“. Na to pěkně navázal Jiří Peňáz v roce 2020 v Časopise Echo: Nejlepší roli Jiřímu Menzelovi poskytla spolužačka a moralistka Chytilová ve „feministickém pamfletu Hra o jablko“. Během těch pěti let spolupráce jsme se nikdy nepohádaly, nikdy jsme se navzájem nezradily, při obstrukcích nadřízených jsme stály vždy při sobě. Až do Anticharty.

Věra za mnou přišla do Orbisu, abych Antichartu podepsala i já. Já na ni křičela: „Havel sedí za tebe i za tvoje děti.“ A Věra křičela: „Já potřebuju peníze!“, ale v očích měla slzy.

Další věc byla, že v době, kdy jsme se seznámily, bylo Věřino manželství už v těžkém rozvratu. Znala jsem Věřiny intimní problémy. Její milence i milenku jejího manžela. Ledacos z jejich života v tomto období popisuje (ovšem až příiš natvrdo, až příliš bulvárně kulturní novinář Tomáš Pilát v knize Chytilová zblízka). Ačkoliv ona s tím asi souhlasila, když je vedena jako spoluautorka. Anebo už neměla sílu.

Karel Fahoun, primář Ústavu kosmetiky (a manžel mé kamarádky Hedy), ke kterému chodila Věra tak často na plastické operace, nám už v roce 1976 řekl: „Vždycky, když mám Věru na stole, myslím si, že je mrtvá.“

Nejhorší ovšem bylo, když k nám začal docházet Věřin manžel s prosbou, abych šla svědčit k jejich rozvodovému řízení. Ve prospěch dětí. Proti Věře. Byly to milé a hodné děti. Jaroslav tvrdil, že Věra ohrožuje jejich mravní výchovu. Chtěl, aby soud přiřknul děti jemu. (Všechno je v tom rozvodovém spise). Nakonec jsem Jaroslava vyhodila ze dveří. Chlapec se potom sám  rozhodl, že zůstane s otcem. To byla pro Věru velká rána.

Ale ještě bych snad měla dodat, že zmiňuje-li se kniha Chytilová zblízka o jakémsi soudním procesu Věry s její scénáristkou, měl by si autor – v souhlase s etickým kodexem novináře – ověřit s kým a o co se Věra soudila. Hodně se tenkrát mluvilo o tom, že soud je s Evou Kačírkovou nebo dokonce s Ivou Hercíkovou. Se mnou nebyl docela určitě.

Vy jste tedy tzv. Antichartu podepsat odmítla, což pro vás znamenalo na dlouhá léta konec profesní kariéry u filmu. Řada lidí dnes podpis pod prohlášením odsuzujícím Chartu 77 zlehčuje slovy, že režim tenkrát pořád chtěl něco podepisovat, a že si neuvědomovali, že se jedná o něco víc než jeden z mnoha „povinných“ projevů loajality. Vy jste to tenkrát tak nevnímala?

Myslíte Prohlášení tvůrčích svazů z 28.1.1977 – původně prý vymyšlené alkoholikem Miroslavem Müllerem z ÚV KSČ a poté tak pěkně zrealizované soudružkou Švorcovou? Dobře si vzpomínám na vyprávění herce Jana Schánilce, které jsem před časem slyšela v ČRo. Pan Schánilec tam autenticky vypráví, že poté, co na slavnostním shromáždění v Národním divadle 28.1. podepsal Antichartu, běžel naproti do kavárny Slávia a tam si klekl před Pavlem Landovským, objal mu nohy a křičel: „Kopni do mě, kopni do mě. Já jsem strašná svině, právě jsem podepsal Antichartu!“ Jistě by se to dalo v archivu ČRo ještě najít. Pokud jde o Wericha, možná že v Národním divadle usnul, nebo že špatně slyšel… Já nevím. Nejen mně byla ta situace od začátku naprosto jasná.

Ale zajímavé je (a to už není tak známé), že ještě předtím, než vznikla tato tzv. Anticharta, vystoupilo proti odpadlíkům, kteří sestavili Chartu 77, několik mladých tvůrců, což vyjádřili svým podpisem Rezoluce tvůrčích pracovníků FSB z 19. 1. 1977 (viz Štěpán Hulík: Kinematografie zapomnění, Academia 2012). Ale to zatím ještě není moc známo. To je zatím ještě malé „kulturní“ tajemství…

Následujících sedm let jste strávila v nakladatelství Orbis a Panorama v redakci omalovánek a vystřihovánek. I z této práce vás ale nakonec vyhodili, když se zjistilo, že zadáváte práci autorům z okruhu Charty 77, kteří publikovali pod cizími jmény. Nebyly ty věčné střety vyčerpávající a neměla jste někdy tendenci se prostě už do žádných protirežimních aktivit nepouštět a žít chvilku tzv. normální život?

Atmosféra (mezilidské vztahy) v našem ročníku na FAMU mě nakonec donutily přerušit studium. A také mi už došly peníze. V nakladatelství jsem měla možnost pomáhat přátelům, kteří měli zákaz publikovat – tak publikovali u mne pod cizími jmény. Navíc jsem tam měla dost dobrý přístup k pořizování samizdatů, přepisování důležitých protistátních materiálů i jejich distribuci. Toto byl tehdy můj „normální život“, který se mi líbil. Což neuvádím jako důkaz nějakého hrdinství. Chápala jsem to jako svoji povinnost (bylo nás hodně takových). Ale zároveň jsem si každý den znovu a znovu uvědomovala, že všechna tahle práce je obrovským obohacením i pro mě samotnou. Jenže pak přišlo udání, já jsem musela z nakladatelství odejít a nakonec jsem byla ještě ráda, že mě nezavřeli.

Jako vrátná na koleji přírodovědecké fakulty jste dělala v druhé půli 80. let s některými ze studentů neoficiální filmové semináře. Jak takové semináře vypadaly? A jak ten nápad vlastně vznikl?

Po Palachově týdnu v lednu 1989 vznikla v Praze petice za propuštění Václava Havla a dalších politických vězňů. Požádala jsem tehdy Jirku Křižana, který mě na vrátnici občas navštěvoval, aby mi ji přinesl k podpisu co nejdříve. Řekl, že „papír“ bude mít až ve středu. To jsem měla čtyřiadvacetihodinovou službu. Jména všech signatářů včetně mého hlásila Svobodná Evropa i Hlas Ameriky. Tady bych asi měla připomenout, že v té době přestávalo být vysílání těchto zahraničních stanic rušeno. No prostě něco úžasného! A tak studenti na koleji, když slyšeli mé jméno, se mě začali zcela logicky vyptávat, co to je ta Charta 77, kdo je Patočka, kdo byl Jan Palach a kdo je Václav Havel a proč jsou některé filmy zakázané a proč v blízké kotelně pracuje Dr. Kroupa atd. K tomu se několikrát nachomítl Tomáš Pěkný, když mi nesl samizdaty. Potom vyprávěl Jirkovi Křižanovi a dalším chartistům, že já na koleji pořádám pro studenty „filmové a politické semináře“. Pikantní je, že po mnoha letech mi pak volali tito bývalí studenti z celého světa, že teprve tehdy pochopili, co to je normalizace (mnozí z nich byli z komunistických rodin). A že tehdy poprvé na vlastní oči viděli a uvědomili si, že ve vrátnicích a kotelnách pracují příslušníci inteligence. A proč to tak je.

Po sametové revoluci jste se konečně mohla vrátit k filmu. Už od roku 1968 jste shromažďovala materiály k příběhu převaděče Jana Hasila, který se stal předobrazem hlavní postavy v Kachyňově propagandistickém snímku z roku 1959 Král Šumavy. V roce 2000 byl konečně uveden Váš dokument Zpráva o Králi Šumavy. Jakými cestami jste se dostala právě k tomuto příběhu a čím vás celá ta léta tak fascinoval?

To bylo náramně jednoduché. V 60. letech jsme jezdili s dětmi na prázdniny do Husince. Kde všichni starousedlíci příběh Krále Šumavy Josefa Hasila znali a často o něm vyprávěli. V roce 1968, když se i kulturní situace uvolnila, mě napadlo, že by to mohl být pěkný dokument – srovnat tenhle Kachyňův přeceňovaný propagandistický výplod se skutečností. Jak ho znali starousedlíci (mimochodem: skutečnost, že tenhle Kachyňův film dodnes patří do Zlatého fondu naší kinematografie, považuji za osobní ostudu pana ředitele Breganta). Dramaturg Václav Borovička z Krátkého filmu Praha byl mým námětem nadšen. Ale nadšení ho brzy opustilo. Přijely tanky atd., to už znáte.

Po jednadvaceti letech, když se komunismus zhroutil, mě napadlo, že by snad dokumentu o skutečném Králi Šumavy nemuselo už nic stát v cestě. Ale podařilo se mi jej natočit až v České televizi – v roce 2000. V ročence ČT je Zpráva o Králi Šumavy uvedena jako nejlepší solitérní dokument roku. V Chicagu obdržel prestižní Cenu Excelence.

 To musela být po vás velká satisfakce…

Ovšem neumíte si představit tu hrůzu, která potom nastala. Úplně mi to převrátilo život. Nejdřív proti mně ostře vystoupil člen rady ČT, trockista Petr Uhl. Řekl doslova: „Kristinu Vlachovou mám za zaujatou, stranickou osobu, která bohužel ve své televizní tvorbě propaguje násilí, které bylo spácháno proti komunismu, toleruje ho. Bylo to vidět v Králi Šumavy i jinde.“ Časopis Respekt 38/2008 se mě ale hned zastal: “To je šokující absurdní výtka. Vlachová ve svých dokumentech odkrývá násilnou povahu komunistického režimu a konkrétně v Králi Šumavy ukazuje skutečný osud převaděčů do svobodného světa. Nebo jak propaguje násilí v dokumentu o životě a smrti generála Píky? A jak v dokumentu Věž smrti o bachařích v jáchymovském lágru? Pokud chce Uhl zůstat důvěryhodným radním, měl by na tyto otázky odpovědět, nebo se rychle Kristině Vlachové omluvit.“ Zastali se mě i kolegové Vladimír Just a Martin Vadas. Také předsedkyně Arasu Helena Třeštíková Uhla požádala, aby svá slova buď doložil, nebo se mi omluvil. Předseda Konfederace politických vězňů ČR JUDr. Drobný mu napsal dopis a čtyři lidé z občanského sdružení Přátelé České televize došli za Uhlem osobně, aby mu vysvětlili, co to byla KSČ a padesátá léta. Ale Petr Uhl jim řekl: „Já jsem marxista a trockista a Vlachová je renegát“ (viz Český dialog 11/2004). Chtěla jsem ho požádat, aby z rady ČT odstoupil, ale přátelé chartisti mi to vymluvili. Hodně zaměstnanců ČT však reagovalo tak, jak jsme to znali z minulého režimu: Kdykoliv jsme se měli potkat, přešli na druhý chodník, nebo si právě zavazovali tkaničku u bot. Za rohem mi pak ovšem někteří z nich špitali, že jsou samozřejmě „na mojí straně, ale že se bojí o místo. Ale co bylo nejhorší: legitimace nutná pro vstup do ČT mi byla zrušena a přes všechny moje žádosti mi prodloužena nebyla. Moje náměty se ztratily. Vlídná paní produkční, u které jsem dokument Zpráva o Králi Šumavy realizovala, dostala výpověď. Ačkoliv byla v neschopnosti, těsně před operací. Později ČT vzala tuto výpověď zpátky. Můj přítel chartista Tomáš Pěkný mi řekl, že „by bylo neštěstí, kdyby se Respekt a bývalý politický vězeň Petr Uhl začali spolu potýkat na veřejnosti, protože, kdo by se smíchy plácal do stehen? Alois Grebeníček a KSČM.“ Uznala jsem, že má pravdu.

Ján Langoš v té době založil na Slovensku Ústav pamäti národa. Nabídl mi, abych šla točit filmy o vyrovnávání se s minulostí k němu. Přijala jsem tu nabídku ráda.

Ale abych se ještě vrátila ke Králi Šumavy Josefu Hasilovi. Václav Havel mi řekl, že když mu navrhnu přes prezidentskou kancelář, aby dal Hasilovi státní vyznamenání, že on mu jej udělí. Navrhla jsem mu tedy medaili za statečnost (nebo za hrdinství? Vidíte, už ani nevím, jak se to jmenuje) a prezident Havel mu ten řád udělil.

Dnes jsou na silnicích billboardy, které propagují miniseriál NOVY o slavném Josefu Hasilovi, populární časopisy i rozhlas jsou jeho příběhu plné… A Česká televize? Po smrti Hasila slíbil programový ředitel Fridrich, že Zprávu o Králi Šumavy určitě odvysílá, ale nebudete tomu věřit, trvalo mu to celý rok, než svůj slib splnil. Koncesionáři ČT mě mezitím neustále kontaktovali: že právě teď by chtěli Zprávu u Králi Šumavy vidět, aby o tom mohli diskutovat se svými dětmi a vnuky. Nakonec byl film na ČT2 skutečně odvysílán – ale úplně zničený, jako by ho rozežrala kyselina sírová. (Technik prý při digitalizaci omylem do něčeho strčil a výstupní kontrola zřejmě spala nebo co.) Koncesionářům se dodnes nikdo neomluvil. Opravenou kopii ČT už neodvysílala.

To je až trochu děsivé a trochu to koresponduje s vaším letitým tématem, které se táhne jako červená nit vašimi filmy (Věž smrti, Mrtví a zapomenutí, Dračí setba, Kauza Uherské Hradiště a další) totiž neschopnost se skutečně vypořádat s minulostí. A především s neochotou – teď už nezávislých a svobodných – soudů potrestat alespoň nejkřiklavější porušování tzv. socialistické zákonnosti, která ani sama o sobě nebyla právě spravedlivá. Jak si takové selhání justice i ve svobodných poměrech vy sama vysvětlujete?

Na mnoha rozhodujících místech i v soudnictví zůstalo tolik lidí s hroudou másla na hlavě, že na ně sluníčko nesmí zasvítit už nikdy. Ostatně nechoďme daleko: v Německu po druhé světové válce trvala denacifikace celá desetiletí a řada nacistických zločinců nakonec vyvázla bez trestu. Asi by to chtělo dalších čtyřicet let – ale na poušti.

  Vaše práce vás často přiváděla do kontaktu s lidmi, se kterými byste se asi normálně stýkat nechtěla. Nebylo vám někdy zle ve fyzické blízkosti lidí, kteří mučili politické vězně? Nebylo depresivní stát stále tváří v tvář té obludné absenci jakéhokoli studu nebo připuštění, že udělali něco špatného? A neměla jste někdy chuť chvilku točit třeba… filmy o zvířátkách nebo problémech ve školství?

Samozřejmě že když jsem točila s lidmi, kteří mučili politické vězně, bylo mi z nich zatraceně zle. Ať to byl Alois Grebeníček nebo Karel Vaš nebo soudruh Zavadilík… Kdybyste viděla ty jejich strašlivé oči! Oko, do duše okno. V noci se mi o nich dokonce zdálo. Ano, řeknu to zcela upřímně, vysloveně jsem se jich bála.

Ale mluvíte-li o „absenci jakéhokoliv studu“ ta se u nich přece dá předpokládat. Mnohem horší byla absence studu u těch soudců, kteří vynášeli rozsudek: „Zločin se sice stal, ale vše je promlčeno.“ Ve Věži smrti – kapitole z novodobé historie české justice na tenhle rozsudek reaguje ústavní soudce i nejvyšší státní zástupkyně naprosto jednoznačně: „Rozsudek je zcela nesmyslný, ale nedá se s tím nic dělat.“ Samozřejmě, teoreticky bylo možné, aby se ten starý politický vězeň Jaroslav Lukeš obrátil na soud do Štrasburku. Kdyby ovšem po vynesení tohohle ostudného rozsudku ještě žil. Jenomže on hned po rozsudku zemřel. Prostě to psychicky neunesl. Na pohřeb mu přišlo asi 800 lidí. Byla to vlastně taková demonstrace proti českému soudnictví…

Mluvíme-li o absenci jakéhokoliv studu, ráda bych připomněla i MUDr. Kmuníčkovou, lékařku, která se nestyděla prodávat svůj rozhovor s umírajícím Janem Palachem za 500 západoněmeckých marek. Jak mi u soudu dosvědčil slavný novinář Dick Verkijk ve své knize Od pancéřové pěsti k pancéřové vestě. Lékařku psychiatričku, která se nestyděla spolu se svým přítelem jakýmsi Vladimírem Tůmou (krycí jméno Vořech) žádat Radioservis Českého rozhlasu nejen o obrovský honorář za zvukovou nahrávku Jana Palacha připomínající výslech, ale navíc oba žádali prostřednictvím soudu, aby celý náklad vynikajícího desetihodinového dvojalba CD (Radioservis ČRo, 2008), obsahujícího mimo jiné i krátký záznam slov umírajícího Jana Palacha, byl zničen.

A ráda bych připomněla i právní oddělení ČT, které mi oficiálně sdělilo, že analytický dokument Poselství Jana Palacha (ČT 2008) již nikdy nebude vysílán ani v ČR ani v zahraničí a nesmím jej poskytnout ani žádné třetí osobě. A skutečně, tenhle film hnil v „trezoru“ ČT celkem sedm let.

Mluvíme-li o absenci jakéhokoliv studu, v neposlední řadě je třeba připomenout ještě i bývalého českého premiéra Andreje Babiše. V osmdesátých letech 20. století vedeného jako agent Bureš (ev. č. 25085). Andrej Babiš však dodnes tvrdí, že nikdy žádný závazek nepodepsal. Přestože v dokumentech, které se na Slovensku zachovaly, je údajně jeho podpis tzv. vázacího aktu ze dne 11.11.1982 (odehrálo se v bratislavské vinárně U obuvníka). Naštěstí slovenský ústavní soud rozhodl, že výmysly různých slovenských estébáků nelze považovat za věrohodné. Rozhodl, že je třeba řídit se písemnými důkazy. To bylo už před mnoha léty. Od té doby Babišovy preference v ČR opět stoupají.

Tématem letošního festivalu je třetí odboj, tedy odboj proti komunismu, a zvlášť jeho ozbrojené formy. Vy se ve svých filmech zabýváte spíše násilím a křivdami, kterých se komunistický režim dopouštěl na těch, které si definoval jako nepřátele. Umíte si představit situaci, kdy byste sama vzala do ruky ne kameru, ale zbraň – a byla ochotna ji použít?

To si představit neumím. Zaprvé neumím střílet – i když v dětství jsme všichni absolvovali brannou výchovu, tzn. lehali jsme si v nepromokavé pláštěnce nohama směrem k výbuchu. Z pušky jsme stříleli jen jedenkrát. Záleželo by na situaci. Toto nelze řešit nanečisto. Kdyby šlo o život dítěte, tak asi ano.

(Kompletní znění rozhovoru, který vznikl v srpnu 2023 pro katalog festivalu Nezlomní a obětovaní, kde najdete jeho – z prostorových důvodů – zkrácenou verzi. )

Kristina Vlachová (*1943)

Scénáristka a televizní režisérka, která se dlouhodobě zabývá tématy spojenými s vyrovnáváním se s minulostí. V její filmografii nalezneme mezi množstvím jiných například dokumentární snímky Jáchymovské stigmata, Zpráva o Králi Šumavy, Věž smrti –- kapitola z novodobé historie české justice, Kauza Uherské Hradiště – další kapitola z novodobé historie české justice, Poselství Jana Palacha, Boj o paměť národa a další. Kromě toho byla mimo jiné také autorkou námětu a spoluautorkou scénáře k filmu Věry Chytilové Hra o jablko. Je laureátkou mnoha významných cen např. Zlaté lípy Ministerstva obrany ČR, a ceny Ministerstva kultury ČR za přínos v oblasti kinematografie a audiovize.